Hollande ví na koho se obrátit, může si zachránit reputaci

Ta politika to je opravdu sranda. Ani nevím proč se občas rozčílím? Vždyť je to taková jakási Švejkárna. Po událostech v Paříži se události vydaly směrem, který by ani Sybila nepředpověděla. A Nostradamus už vůbec ne.

A přece se to stalo.
V Novinkách je čerstvý článek s názvem „Útoky v paříži udělaly z Francie a Ruska spojence“. No povězte mi milí čtenáři. Napadlo by vás tohle i v divokém spánku ještě před několika měsíci? Buďte upřímní, nenapadlo. Francie byla jedna z těch hlasitých zemí Unie, která velmi ostře vystupovala proti Rusku pospolu s Makrelou z Berlína kvůli západem vymyšlené anexi Krymu a hulákali jak postřelení, že Putin tahá na východní Ukrajinu zbraně... pamatujete?  Země která následně kráčela příkladem všem ostatním neposlušným státům EU a tahala si tam ty „ubožáky“ Syřany ( jo, ještě ty všechny ostatní „zbídačené a válkou pronásledované“ lidi odkudkoliv, kteří měli na značkové oblečení a drahé mobily) jako by měli ve Francii místa pro každého. A pokud mají, je to v pořádku, chtějí-li z Francie udělat islámský stát...proti gustu žádný dišpután.

Nuž nechť, „čo bolo, to bolo, terazky som ja kapitán“ a podle toho budu jednat. Si asi řekl Hollande po té hrůze v Paříži, zvedl označený telefon a zavolal Vladimírovi do Moskvy.

„Voloďo, nazdárek, poslechni, nebudu se moc dlouho omlouvat za ty Mistrály a napadání za Krym, ty víš sám jak to v politice chodí. Jsou bohužel na tomto světě mocnější lidé než jen moje maličkost, takže se nezlob, jo?“
„Chorošo Fanouši, ja znaju. Bojiš sa tvych partnerov.“
„ No, Voloďo, ani ne, ale ...no můžeme tohle nechat na jindy? Mistrál nemistrál, Krym je stejně tvůj, ale ty Mistrály můžeme klidně postavit nové. Prachy máš?“
„Da, u menija mnogo děněk, u menja zoloto. Nebój sa. Nu što chóčeš daragoj Fanouš?“
Hollande udělá pauzu a pak vyhrkne, „Mám takový malenkoje návrh.“
„Fanouši, mluv francouzky, ja rozumím. Rusky ti to nejde.“
„Oui ami“ jedná se o to, že ti teroristé nám tu rozesrali Paříž a mně to dělá veliké politické potíže a na víc, prostě napadlo mě, co kdybychom se spojili a společně tu bandu neadrtálců rozbombardovali na cimprcampr?“
„Ty dumaješ že jako že v Syrii, ili kdě?“
„No v Syrii, kde jinde?“
„Intěresno, intěresno Fanuši“
„Hmm, nu i što tvoji partněri z Ameriky? S nimi si tam bombardoval už víc jak rok, a nic moc. Co se stalo, že to chceš zkusit se mnou?“
„Voloďa, poslyš. Netřeba jmenovat partnery. Prostě mě to napadlo a pokud to vezneš, dám ti velikánskou slevu na nové Mistrály, nebo vyrobíme o jeden na víc a to bude bonus. Zadara.Co ty na to?“

„Fanouší, to je hezké, no.... tak... já podumaju a pozvonim tibě zavtra. Chorošo?“
„Oui ami.“

A tak se stalo, že se domluvili. Co zato, to se nedozvíme, je však jasné, že Rusko v tom má svoje zájmy a na to si klidně nechám hlavu odřezat až umřu. Putin se nedá nachytat na hruškách jen tak, ale něco z toho musí vytěžit. Ovšem ať vytěží, nebo ne, tímto se dali dva nepřátelé na společnou cestu přátelství za společným cílem úspěšné války. Pokud to vyhrají a ty ISáky smetou z povrchu pískovišť v Syrii i v Iráku a jestli Francie ještě jednou cekne něco o anexi Krymu, má Holanďák po ptákách. To je mu také jasné.

Mnohem závažnější je však zjištění, že válčit s NATO nebo USA se Hollanovi už nezamlouvá. Bude to muset asi zdůvodňovat, neboť tak nějak zradil svoje kamarády a přidal se k úhlavnímu nepříteli Sojených Států a NATO, což ti nepřijmou s velikým nadšením. Ukrajina už nezajímá nikoho, dnes je na „operačním stole“ IS. Hollande ale jasně vyslal signál svým nadřízeným ve Washingtonu, že na ně kašle, neboť tím, že se spojil s „ďáblem“ jim řekl, že neudělali za poslení dva roky naprosto nic. Ba naopak jen to tam přiživovali.

A na víc rovněž veřejně oznámil, něco o čem náš tisk tvrdošijně mlčí, není jim totiž dovoleno otevřeně psát o úspěšných výsledcích ruského bombardování. Kdyby totiž nebyli úspěšní, tak se k nim Hollande nepřidá. To dá rozum. A to se nedá popřít, byť i ten největší rusofob tuhle pravdu nespolkne. Lidé však vědí své.

Zase na viděnou až přijde čas na povídání o ničem.

Frank Krejčí