Ověřenost zpráv, propaganda a čí chleba jíš

Bylo by pošetilé bezmezně věřit mediím. To říká každý a není to zrovna čerstvá informace. Ale bohužel věříme a zvláště věříme, pokud „zpívají naše písně.“ Vycházejíc z toto faktu lze usoudit, že jen takové zprávy, které se nám nelíbí, nebo se zdají být podle NÁS přehnané,  zapadají do kategorie „lží, zkreslování, přehánění, jednostranné propagandy“ a jiných negativ.

Pokud jsme jednoho názoru a noviny napíší článek v souladu s naším názorem, o lhaní nepřemýšlíme. „ Já to vždycky říkal“ si pomyslíme a zprávu polkneme is navijákem, byť jsme právě přečetli nehoráznou lež. Pokud ale jsme názoru jiného, tedy věříme, že to tak nebylo a článek tvrdí opak, nebo je znatelně upravený, pliváme síru a oheň. Takže teď bábo raď. A že jsou vždy nejméně dva názory na věc je neoddiskutovatelné. Dva minimálně a co tak tři a čtyři? Jsme jen lidé, věříme informacím na základě svých zkušeností, zkušeností jiných a toho, co se nám zdá být pravděpodobné. Nehledě na to, že věříme tomu čemu nás rodiče, nebo společnost naučila věřit.

Za dob komunismu v Československu, jsem měl zkušenost s mým tchánem, nadšeným a kutým komunistou. Ten naprosto věřil a nikdy nepochyboval o pravdivosti Rudého Práva. Vedle něj jsem byl já, mladý antikomunista, který nevěřil Rudému Právu ani to, co napsali do černé kroniky. Kdo z nás měl pravdu? Kdo z nás dvou by mohl osočit noviny ze lží? Kdyby se komunismus udržel dodnes, asi by to byl tchán, kdo měl pravdu i když ji naprosto neměl. Ale že se to otočilo, pravda připadla mně. Lhali nám a lhali nám bezostyšně. Jenže noviny lžou stále, včera i dnes. Ne zrovna bezostyšně, neboť dnes máme možnost pravdivost zpráv ověřit i podle cizích medií, ale ani cizí media neříkají tu úplnou pravdu, pouze informují podle toho, „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. I tam nemusí být a není všechno „košer“.

Ať se tedy jedná o Ukrajinu, nebo o Libyi, o Irák, či o jakýkoliv stát, budeme věřit jen tomu co nám vyhovuje, co nám připadá pravdivé a co nám tak zvaně sedí. Jiné zprávy budou pouhé překrucování pravdy. Náš soused, na příklad, je názoru opačného, ten bude věřit jiné pravdě, jiným zprávám. Jak se s tím vyrovnat je složitá otázka. Jediný způsob, jak si udělat obrázek pro sebe, ten skutečně pravdivý obrázek, by bylo si na ta místa zajet, zaletět a přesvědčit se na vlastní kůži To ovšem nebude tak jednoduché, ne-li nemožné. To media vědí a podle toho píší. Media není jen psaní o okamžitých událostech, jde tu rovněž o znalost psychiky čtenářů, o prodej tištěných novin, o celkový zájem veřejnosti o jejich list, nebo televizní stanici. Z toho pak vychází statistiky a z toho vychází zájem společností při umísťování reklam, tudíž opět je na konci ZISK. A to, že nám povolili blogy a diskuze pod nimi, stejně tak diskuze pod skoro každým závažným článkem, to má svůj účel. Nemohu to tvrdit stoprocentně, ale věřím, že jsou v redakci lidé, kteří sledují názory diskutérů, tedy čtenářů a docela mohou určit, kdo je jejich fanoušek. Kdo není, ten nečte co píší a tedy ani nedskutuje. Neví se tedy o něm. Ale ti co diskutují otevírají svoje nitro a dobrovolně nabízí o sobě informace, které pak mohou noviny zneužít.  Skoro bych na to vsadil, že noviny, jako je idnes.cz, mají dobrou představu jací jsou jejich čtenáři, pouze sledováním diskuzí. Tudíž vědí co si mohou dovolit přehnat a co ne. Dá se z toho udělat lehce statistika, kdy pouhá poznámka, „pro“ nebo „proti“ na straně každého diskutéra  ukáže, kolik diskutérů je pro jednu myšlenku, kolik je proti a když se to opakuje několikrát, noviny vědí s kým mají tu čest. A tak se bude i psát. To je jen můj dojem, podklad pro to nemám. Ale věřím, že se blížím k pravdě. Dělal bych to tak, kdybych vlastnil noviny. Chci vědět s jakou reakcí se setkám a hlavně kam až mohu jít pokud chci upravovat pravdu.  

A ještě jeden příklad. Vedení novin musí nutně vědět, kolik, nebo procentuálně kolik mají ve čtenářské skupině antiputinovců a kolik proputinovců. Vědí zda se jim podaří uniknout přímému obvinění za zkreslení některých událostí. Podle toho posouvají své informace až do sféry „nebezpečné, nepravdivé“.

A pak přichází na přetřes novinář sám. Je zaměstnanec firmy, která slouží někomu. Jejich vedoucí, manageři a jinak prostě vedení podléhá jistému vlivu mocných, někdy jen firmám které u nich umísťují nepřetržitě reklamy. Ti na své novináře vyvinou tlak, ať mírný, nebo silný. Novinář, ten pisálek, který se pod článek podepíše nemá z toho moc na vybranou. A to neříkám proto, že se někoho zastávám. Jen se zastávám člověka, zaměstnance. A jelikož dobře mířené slovo je někdy lepší než dobře mířená zbraň, novinář jej použije pro svůj zisk, (chrání si živobytí), pro klid v zaměstnání,(bude mimo hledáček vedení) takže pokud píše v souladu s tím, co se psát může, je z obliga. Pak se vydá článek jako nedávno vydali v idnes.cz, palcovám písmem, abychom to nepřehlédli, „Propaganda, sestra války: čím nás klame a přesvědčuje Rusko i Ukrajina

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/utok-na-ukrajinskou-jednotku-v-scolkine-fda-/zahranicni.aspx?c=A140308_111007_zahranicni_mlb

A vytvoří tak omluvu za předešlé články. Tenhle název jako by nabízel omluvu a pod tlustou vrstvou palcového nadpisu říká, „Jo přátelé, co se dá dělat? Propaganda je sviňstvo, ale někdo to dělat musí. Je to přece sestra války.“ Jaké války? A v článku pak uvádí více nové propagandy z Ruské strany, než z Ukrajinské. Rovněž propaganda, ale více skrytá. Propagandy se noviny nevzdají. Máme to brát, nebo je kritizovat? Je to na každém jednotlivci. Válku s novinami nemá cenu vést, to je mi jasné, ale nechat  je občas vědět, že se prodávají jako prostitutky jednomu směru informací by bylo na místě.

Jsme prostě součástí EU a je to stejné jako bychom byli součástí SSSR, nebo lépe, součástí velikého Ruska. Psali by stejně proti Rusku? Dnes se to nosí proti nim psát, za zády mají velké, na první pohled nepřemožitelné EU, ale kdyby se to obrátilo opačným směrem, jak by asi psali pak? Závěrem jen zopakuji, že „čí chleba jiš, toho píseň zpívej“ a novináři dělají právě to. Jde jim o vlastní chleba. Jak se říkalo, „štárat do vedení se nemá, můžete dostat kopanec.“ Zlobit se na ně asi nelze.

Frank Krejčí