Pro nás divné, pro Filipínce normální

Koho to zajímá, dočte se zajímavých rozdílů ve zvyklostech, tradicích a zvycích. Každý národ má své a každý národ se diví, jak ti druzí mohou žít tak, jak žijí? Není tedy divné, že i Češi se rovněž liší od jiných národů a to ať dojde na svátky, na tradice, lidské zvyky, pohyby těla, gestikulace, grimasy a vše jiné.

Uvedu pár příkladů. Čech když na dálku někoho volá pohybem ruky tak mávne rukou, s prsty směřujícími nahoru, pohyb pak je mávnutí ruky směrem k němu. Filipínec mávne rukou s prsty směřujícími dolů, a i on mávne směrem k sobě, jen jeho ruka více připomína „zleklou rybu“. Filipínec rovněž volá někoho pohybem hlavy, stejným způsobem, jako Čech přitakává ANO, ale jen jedno kývnutí. U toho ale mrkne, tedy kývne a mrkne zajednou a mrkne výrazně. Dá se to z popisu pochopit? Doufám že ano.

A dále. Filipínka a vůbec všichni, vyjadřují souhlas zvednutím obočí. To znamená ano. Když chtějí upozornit partera, nebo přítelkyni na něco, co se děje v blízkosti, ukazují na to ústy, nebo spíš rty, nikoliv prstem, jako my.  Prostě našpulí rty a „mihnou“ je směrem kde chtějí vaši pozornost zaměřit.

Slovně se souhlas vyjadřuje slovem „O,O“, dvě pásmena O. A ledabylý souhlas je vyjádřen pouze „mmm“ a nebo óoo. Tedy ano. V některých případech musíte vidět jejich obličej, jinak nevíte co vám odpověděli. Ústa nepromluví. Dá se to nazvat snad lenost zamrčet i to jejich „mmm“. Ony totiž jen zase zvednou lehce obočí a pokud se na ni nedíváte, nevíte. To je také jejich ano. Cizinec se  může zblaznit z takového chování, pro ně je to ale normální. Neslyšíte hlas, podívíte se na obličej. Doufejte, že zachytíte pohyb obočí.

Když se zde chlap ožení, nebo jen žije s přítelkyní v jedné domácnosti, často je rozmazlován svojí polovičkou a sice tím, že žena mu dává koupel, nebo s ním jde do sprchy. Sama ho pak vymyje i vlasy našamponuje, prostě si dá záležet na jeho čistotě, to bude dělat dost dlouho. Mně to štěstí trvalo asi 6 měsíců, pak to nějak ustalo. Jen na požádání se to obnovilo. Prý to je tak normální. Začátky jsou vždy žhavé. My muži na tom zbožňujeme skutečnost, že nás někdo vůbec koupe, my stojíme ve sprše jako svatý Antoníček v poli a necháme se vymýt a vyšplouchat bez zásahu vlastní energie. Není zrovna nepříjemné ji nechat trádovat po vašem těle kam jen se jí zachce. Muž vidí věci jinak než žena. Muž vidí samozřejmě příležitost k sexu. A když je ta vaše neodolatelná bytost, chcete aby vás myla i 3x denně.  Často je to hezka předehra. Možná proto to dělají. Kdo ví. Ptát se na to je hloupé. Co když přestane?

Další zajímavostí je, že Filipínka si na příklad myje vlasy denně. Pokud si neumyje vlasy, říká se tomu „half bath“, tedy poloviční koupel. Jedině s vlasy se tomu říká koupel. Proč toto dělají, jsem ani já zatím nevybádal. Prostě dělají. Pak na umyté tělo napatlají vrstvu krému, voňavého, ale zatřou všechny póry těla. To musí být. Znalost o dýchaní těla přes póry neexistuje. To se jim neříká, asi by se neprodalo tolik krémů. Výroba krémů je ve světě asi obrovský business a Filipínky jsou naučené jej užívat víc než je zdrávo a ceny jsou hrůzostrašné. Prý to dělá kůži jemnější. Jo a pak, po natření krémem si naplácají na tělo, skoro na celé, dětský pudr na zadečky. To prý nějak zastavuje pocení. Nevím. Obličeje mají pak nějakou dobu divně bílé. My s kamarádem o nich říkáme, že jsou blbé.

Filipínky rády nosí sukně, ale pod nimi nemají jen kalhotky, to ne. Nosí pod sukněmi kalhotky a ještě šortky, aby jim nebylo prý někam vidět. Do postele žádná Filipínka nevleze nahá. Když ano, po sexu si nandá kalhotky, Neexistuje aby spala nahá celou noc. Prý by jí byla zima. Tady a zima? Já jsem si to vysvětlil tak, že od svých matek se poučí, že v noci se někam může dostat brouk, nebo jiná havěť, když jejich domy jsou často chatrné, bez stropů, jen plechová střecha vám zeje nad hlavou. Ale mohu se mýlit.

Když přijde na jídlo, Filipínci jedí se lžičkou a vidličkou. Nůž zde neexituje. Porce rýže pak posunují do úst veliké jako malý náklaďák. Ješte nikdo neviděl Filipínku, nebo Filipínce, aby dal do úst přiměřenou porci na lžíci. Musí být vždy větší, než ústa dokáží pojmout. Stolování není jejich velká přednost. Mají prostě hlad. V restauracích však, nebo v rychlovýkrmnách, jako je KFC, dodržují jakási pravidla stolování tím, že na příklad smažené kuře jedí plastickou vidličkou a nožem, které dostanou s jídlem a poctivě to pižlají a ořezávají kosti. Do ruky však maso neveznou. Na veřejnosti tedy snaha jíst podle „bontonu“ jakási je i když právě kuře a drůbež vůbec, se všude na světě může jíst rukama. Na Filipínách asi ale ne. Doma však jedí rukama. Skoro vždy a vše se jí rukama.

Jedno jídlo jím rukama také, jinak to není ono. Je to smažené kuřecí stehna v oleji, bez strouhanky, vypečené do zlatova se suchou rýží a s kalíškem octa se solí a feferonkou, to je prostě žůžo. Každé sousto se namáčí do octa. První roky se mi to nelíbilo, když jsem vše viděl jíst rukama, ale obdivoval jsem, jak šikovně to uměli dát do úst, to se nedá popsat. Je to určitě tréning od ranného dětství.

Filipínka, alespoň ze začátku vztahu vám vždy řekne, než vás požádá o peníze““ Lásko, velice se stydím, ale potřebuji pro matku, třeba dva tisíce pesos.“ Na „velice se stydím“ nezapomenou, pak přijde na řadu částka. Samozřejmě po pár letech společného života ta slova, „velice se stydím“ zmizí ze slovníku. Zůstane jen, „potřebuji pro matku deset tisíc na pračku.“ Když se úplně stydí, opravdu stydí zeptat, řekne vám, „mám problém“. Pokud nevíte co tím myslí, tak se naivně zeptáte jaký problém? Po chvíli váháni se dozvíte, že chce peníze. Dnes ale na takové „vstupy do děje nedávám“. Máš problém? Oh, já také.

V obchodě prodavači užívají naučené slovo „pouze“ a to je spojeno s částkou za zboží. Na přiklad, „dělá to pouze pět tisíc.“ Vám se protáčí panenky, pro ni je to pouze pět tisíc. Je to jen takový trik. Slečna u kasy neviděla ve své peněžence pět tisíc ani náhodou, ale pro vás je to přece pouze pět tisícovek. Má to zahladit nepříjemný pocit nevolnosti, pokud jste takovou cenu nečekali.

Filipínci se všichni bojí duchů. Věří na to upěnlivě. Mám dojem, že jsem o tom již psal, ale neuškodí si to zopakovat. Ano, jejich duch se jmenuje  mumu. Ten chodí v noci, navštěvuje každého, snad i na přání a najdou se desítky takových co vám tvrdí, že mumu viděli na sto procent. Co na to chcete říct? U mne se setkají s úsměvem, někdy s blbou poznámkou, ale nezměníte je ani za nic. Mumu je a je tedy součástí jejich životů.

Mne si mumu nevšímá, zatím jsem ho neviděl a jistě ani neuvidím. Asi mě nemá rád, jelikož na kraviny typu mumu nevěřím. Nu a pak jsou tu jiné anomalie v jejich chování. Na přiklad, když ma žena menstruaci, prý se nemá koupat. Jen se „opláchnout“. (Ne, moje to nedělala. Koupala se, nesnesl bych ji.) Prý se nemá koupat v úterý, ale nevím už proč. Nebo v pátek rovněž ne.

Muži se po práci večer prý tradičně neokoupají. Ženy jo, ale muži spít tak, jak jsou. Upocení, ale unavení a to prý tak má být proto, aby usnuli. Ráno však se vymydlí do úplného čista. To jo.

Asi bych mohl pokračovat, ale pokusím se získat více zajímavostí a snad jednou přidám druhý díl.

Frank Krejčí