Jak jsem se stal “vladnim” kucharem.

Ja kdyz varim, tak varim. Varim od detstvi, varim porad a nedokazu se toho vzdat. Nakonec jsem s tim udelal ve svete jakousi karieru a tak vam chci poved o tom jak jsem se stal na chvilku “vladnim” kucharem.

Od ranneho detstvi me to bavilo, ale taky me bavila rada jinych veci a tak jsem se kucharem ve skutecnosti stal az po letech a to jeste nahodou.  

Byl jsem hodne pod vlivem ceske kuchyne a tak jako mlady pristehovalec do USA jsem nemohl pochopit jak mohou Americani macet na priklad kurata do jakehosi BBQ nalevu, nebo proc se vsude nabizi cervena, rajcatova omacka, jak na spagetach, tak na mase….fuj…nechtel jsem prijat italske vareni za rovnopravne s ceskym.  Nemluve o krevetach. Takove stocene potvory, smrdelo mi to, ani bych to do ruky nevzal, natoz tak do huby.  

No jo, mlada hlava, nezkuseny “Cesky Honza” co se vydal do sveta za stestim. 

Leta bezela, ja se vareni nevzdaval a tak jsem casem pochopil ze pecene kure v troube, podavane s ryzi nebo bramborovou kasi je fadni jidlo, mate-li to stale na taliri a ze pak clovek hleda nejake vylepseni. Jelikoz kurata byla tehda lacina, meli jsme je na veceri porad. Pomali jsem zacal chapat Americany a jejich chute. Ale jelikoz jsem od zacatku me zivotni kariery v USA porad nekde varil, tak jsem se naucil jist veci, ktere byste mi nedokazali vnutit ani za penize v dobe, kdy jsem byl jeste ten “Honza”. 

Za nejakych 7 let jsem si otevrel svoji malou restauraci. Ucil jsem se ale stale, jednak od meho stareho kuchare co varil 50 let, jednak od meho Slovenskeho kamarada co mel na Floride Bohemia Restaurant. Casem jsem se vysvihnul na uroven, ktera me pozdeji privedla k jinym moznostem.Ovsem penize jsem v restauracich nikdy zadne velike nenadelal. Drina, to jo, prachy to ne. 

Na Filipiny jsem prisel v roce 2003. Proc a co me sem privedlo neni ani dulezite, ale behem 2 let jsem se vrhnul opet do vareni, nebot “stara laska nerezavi”. Postavil si malou restauraci a  nazval ji take Bohemia Restaurant. Tam se pokousel vnutit ceske jidlo tem, co by snad radi okusili neco “extra dobreho”. To jsem si myslel ja, ale velice jsem se zmylil. Musim uznat ze jsem byl vul. Jiny kraj, jiny mrav, po 2 letech jsem to vzal.  

Behem te doby jsem se vsak seznamil s lidmi z Ceske Ambasady a hned po prvni navsteve pana Ambasadora Ceske Republiky v moji restauraci jsem v nem nasel obrovskeho fanouska. Jeho prohlaseni ze takove vepro, knedlo, zelo nedostane ani v Praze, jsem povazoval nejprve za “politickou pochvalu”, oni to politici umi jak malovat med okolo huby, ne?

Pak se ale vratil po mesici s nejakym jinym ambasadorem, potom privedl tech ambasadoru 15, pak udelali nejakou veceri s jinymi zastupci dalsich statu…lidicky to uz jsem mu zacal verit.  

Kdyz pak ochutnal moji hanackou tlacenku, nesizenou a dobrou ceskou svickovou, nebo hanacke klobasy, tak jsem se stal jeho “vladnim” kucharem.  

Od tech dob jsem byl zvan do Manily na jakekoliv mensi i malinko vetsi recepce s mym kucharskym umenim, at uz na pocest toho, ci onoho vladniho cinitele, nebo ambasadora, proste jsem byl jeho pycha. Nikdy me nezapomenul predstavit a vychvalit. Je to takovy dobrak, zamilovany do ceskych jidel, ac okusil vsechno co svetove kuchyne nabizi, ceske jidlo bylo pro nej asi tim nejvetsim pozitkem a ja byl jediny ktery jeho lasku k ceske kuchyni vyzivoval. 

Jiste ze jsem uz neochvejne veril, ze mu chutna i tem ostatnim pro ktere jsem varival. Tahli jsme to spolu dlouho nez prislel den ukonceni jeho sluzeb a ten den se blizi.  

Ja jsem mezitim zmenil restauraci za vyrobnu uzenin a lahudek a to delam doposud.  “Vladnim kucharem” jsem vsak stale, ovsem uz jen v me hlave. Tady se proste uz nevari, tady se ted delaji klobasy, salamy a sunky.

 Na sve dny vareni pro malou skupinu Cechu a jinych statnich zastupcu vsak urcite nikdy nezapomenu. Kratka doba v mem zivote, kdy moje umeni bylo na nejvys oceneno. 

Na dovrseni vseho jsem byl pozvan tuto nedeli na velikou recepci, ktera se porada na pocest navstevy pana premiera Fishera v Manile. Bude to velika slava na ktere ale varit nebudu. Konecne. Budou varit jini a ja se dam hostit.  

Mel jsem pestry zivot, diky mym laskam. Vareni a muzika. Diky muzice jsem osobne poznal a pratelil se s lidmi jako byl nezapomenutelny Waldemar a jini. Pres vareni jsem poznal lidi ve svete politiky.

Vse se mi uklada v hlave a jsem rad jak jsem zil a co jsem v zivote delal.   

Jednou se tento ambasador stane pezidentem, tomu verim a to mu tlucu do hlavy, kdy ho vidim. On se jen smeje. Byl by to dobry prezident a spolehlivy. A tak i verim, ze diky me lasce k vareni budu jednou varit aspon jednu veceri v prezidentskem palaci v Praze, pro nej a jeho nejblizsi. Budu opet “vladni kuchar”. 

Frank Krejci