Levice-pravice. Jak to vidím já.

Levice byla vždy tradičně zastoupená lidmi, kteří by rádi brali z kapes snaživých a po nacpání kapes vlastních, rozdali zbytek svým příznivcům.(Komunisté, demograti, socialní demograti atd.) Já jim říkám Jánošíci. Na venek zastupují ty “obyčejné lidi”, ale nemylte se, nezastupují, pouze je zneužívají ve prospěch vlastní touhy po moci a bohatství. Opakuji ještě jednou, vlastní touhy po moci a bohatsví. Jestli vám tohle nedochází, pak si zasloužíte svůj úděl slepce.Koho vlastně tito šlendriáni zastupují? Koho zneužívají a komu dávají falešné naděje? V kom živí zlobnou myšlenku, my a oni.

Ne snad v těch, co chtějí něco za nic? Nebo že by jo?  A proč kastovat lidi na obyčejné a ty ostatní? Jestliže “obyčejný” znamená neiniciatvní, nesnaživý, nebo vychytralý, pak zastupují tu horší část národa. Podporují tudíž vrstvu občanů, kteří stojí v cestě zdravému rozvoji, jsou tedy zpátečníci. Operují s myšlenkou sociálních výhod, myšlenku závislosti na státu, odčerpávání státem vynucených daní na menší i větší zvýhodnění těch, kteří je volí. Kteří jim věří. Kteří doufají, že pod jejich vedením se budou mít dobře a to přímo z práce jiných.

Jinými slovy, nabízí výhody těm, kteří srdnatě tvrdí, že si výhody zaslouží bez ohledu na ty, kteří jím poskytnuté výhody svými daněmi platí. Je to obrácená verse komunistického popisu kapitalistického mamonářství. Podle ní, chamtivý klapitalista hledí především na sebe a zneužívá svých pracujících pro vlastní obohacování. Levičácká verse představuje ale stejnou teorii, kde pracující vrstva hledí na sebe a bezostyšně krade bohatým, za pomoci levičáckého státu a rozdává sama sobě. Zodpovědnost se hodí na ty, co mají víc. Ať tedy platí víc. My už si budeme vědět rady s penězi, které od vás nasbírame.

Nelze zapomenout, že do této vrstvy je třeba zařadit i statisíce poctivých pracujících, kteří ne vždy mají zájem zneužívat. Jsou tam nahodou, protože nepodnikají. Ti však by měli vidět realitu života jinak a chápat, že ne každý má odvahu podnikat, nebo nemá základní schopnosti potřebné k podnikání. Měli by chápat jednoduchost rovnice, kde na levé straně rovnice je snůška nezbytných faktorů, jako je právě ta odvaha, peníze do začátku, nebo odvaha si je vypůjčit, sebevíra, vůdčí schopnost, vzdělání, odolnost proti překážkám, organizovanost, vytrvalost, ochotu pracovat i v době kdy se ostatní baví. Rovněž tak odříkání, jasnou vidinu budoucnosti, ochotu prodělat, ochotu začít znovu a na druhé straně rovnice je pak úspěch, sebeuspokojení a finanční nezávislost.

Úspěch a finanční nezávislost chce bezesporu každý, ne však každý ji chce dosáhnout stejnou cestou. Jak ji dosáhnout je otázka, kterou je třeba rozebrat. Doba bezostyšného zneužívání pracujícího je už pryč. Většina podnikatelů ví, že bez pomoci jiných svůj úspěch nedosáhne, váží si pracovních sil a odměňuje podle zásluhy. Obě strany musí dodržovat jistá pravidla a pokud jsou obě strany ochotny uznat svoji životní roli, neměly by nastat problémy. Výjimky jsou a budou na obou stranách. Tito lidé svým porozuměním přijali roli, ve které jedni jsou pracující a ti druzí jsou podnikatelé. Jinak to nebylo, není a nebude. V demograticky organizované společnosti jsou možnosti pro všechny stejné. Někdo jich využije a skočí do risku podnikání, jiný se uspokojí s tím, že chce pracovat v podniku, který mu práci poskytne. Závist by neměla existovat.

Ve světě umění určite uznáte, že ne každý může být Gott a ne každý může být jeho zvukař. Tak je to ve všem. Ne každý může být Bill Gates a ne každý může být technikem který Billovi počítače vyrábí. Že by v naší republice chtěl být naprosto každý majitelem Gottova bankovního účtu a nebo dokonce majitelem Billova účtu, to snad mi nevyvrátí nikdo. Jenže ono to tak nejde. Vyjímečný Gott má vyjímečné peníze, vyjímečný Bill Gates má rovněž vyjímečné peníze. Nikdo nemá právo jim odměnu za zásluhy upřít, pouze závistivci by rádi, normální lidé ne. Zvukař  a technik pak mají odměnu za zaslouženou práci. Je na tom něco divného?

Podnikatel není váš nepřítel, jak se snažili komunisté nakukat do hlav všem pracujícím. Podnikatel je váš největší přítel, neboť on je ten, co vám dává práci, výdělky a budoucnost, zatím co on riskuje vše, vy neriskujete nic. V noci, kdy vy spíte klidný spánek soustružníka, nebo důchodce, váš zaměstnavatel sedí u počítače a ničí si zdraví počítáním. Samozřejmě, že za to vše trápení bude počítat: “Třikrát mně, jednou tobě”. Neudělali byste to přesně tak?

Pravice naopak prosazuje osobní zodpovědnost, snaživost a pracovitost. Avšak ani pravice neukazuje vlastnosti církevních mýtů o nebeských bytostech. O tom žádná. Když přijde na politickou vychovanost levice nebo pravice, jsou jedni za 18 a druzí za 20 bez 2.

Lidé jsou lidé, tudíž každý sleduje především vlastní zájmy i když tvrdí, že se mu jedná o dobro všech. Osobní sobeckost je hlavním hráčem v politických soutěžích a havně ve hře na volby.

Ještě nikdy jsem nenašel jedinou politickou stranu, která by skutečně sledovala zájmy vlastního národa a spravedlivě dodržovala naslibované programy, výhody, nebo zákony.

V Čechach je to stejné jako všude jinde, dokonce se zdá, že na žebříčku chamtivosti o pár stupínků horší. Lidé jsou z toho skeptičtí a nedůvěřiví a bohužel někdy nepřejícní. Na víc podezíraví a sarkastičtí. Hodně to zavinila doba socialismu, která zanechala jizvy tak hluboké, že nějaká okamžitá řešení se nedají lehce vykouzlit a implementovat.

I pravice ve svých vládních programech poskytuje výhody pro pracující, i oni chtějí spokojené obyvatelsvo, ale zásadně se liší od levičáků tím, že prosazují zaslouženou odměnu za zaslouženou práci. Nikoliv nezaslouženou odměnu za ledabylou práci. Levičáci nastrkují vidiny odměn, leč o práci moc nemluví. Pravičáci nejsou ochotni rozdávat jako Jánošíci, nýbrž donutit všechny k osobní zodpovědnosti a pracovní morálce. Nechci predkládat dva protipóly, ale chci nastínit jak je to, co by mělo být v demogratickém státě normální. Kde by každý měl být zodpovědný a “nežádat manželky bližního svého a ještě na vic, statků jeho”.

Máš hlad? Kup si své jídlo. Nemáš peníze? Jdi pracovat. Práce je všude dost, jen je třeba se jí neštítit. Pořekadla jako, “práce neni zajíc, neuteče”, jsou pořekadla komunismu. Práce je zajíc. Když ji nechytíš zavčas, uteče ti. Bez práce nikdy nebyly koláče a snaha levice si koláče zajistit bez práce znevýhodňuje zbytek národa. Každý si může ve volbách vybrat. Vidinu koláčů bez práce, nebo skutečné koláče za vydělané peníze. Komunismus nepracoval a nebude pracovat nikdy. Jen zbloudilí snílkové by mi řekli, že jsem blbec za to co říkám. Klidně to přijmu, ale nejsem slepý blbec.

Vidím co vidím a jsem šťasten, že jsem pochopil o co v tom kapitalismu jde a to mi dává klidný spánek podnikatele, který svým denním riskováním pomáhá několika rodinám, které by jinak strádaly. Rozdíl mezi mnou  jimi je v tom, že i když jsem prožíval doby, kdy jsem byl na jejich finanční úrovni, dokázal jsem se dostat zpět nahoru, kdežto oni ne. V tom vidím krásu demogracie, krásu nabízených možností. Krásu života samého.

Frank Krejčí