Je vesmír jen práce přírody, nebo boha? (I)

O bohu, o církvi, o neexitenci nebe, nebo výmyšlné instituci, zvané peklo, o tom jsem už dlouho nepsal. Nepsal jsem proto, že předkládat svoje názory tohoto druhu na blogu je taková malá sebezkáza. Zaručený neúspěch. Skoro to vypadá, že celé Česko je silně věřící stát a při tom není.

Chci ale něco napsát, co mi leží v hlavě i když v tomto směru mlčím. Vydám pouze tento článek a pokud bude zájem, vydám jich více. Nechám se od čtenářů povzbudit, nebo odradit. Mám jich připravených několik. Je to dílo psané bez snahy zasahovat do vědeckých výkladů. Spíš jen pohled pozorovatele, který se nebojí přemýšlet i když nic nevymyslel. Je to příjemné „odskočení“ od politiky. O karmu mi zde nejde, tímto článkem a dalšími ztratím hodně karmy, neboť zájem vídím jen v Ukrajině, a podobných tématech dneška. Tam se dá karma nahonit lehce, ale nechci být karmyhonič. Chci ukázat, že i jiná témata stoji za napsání a doufám za přečtení.

Co mě neustále nepřestává dráždit a co „lechtá“ mé mozkové buňky je nekonečnost vesmíru a jeho hloubka. Kde slovo hloubka, také jakási neznámá délka, šířka a vůbec jakýkoliv rozměr jsou, mírně řečeno pouhá slova, ovšem vysvětlení a představu si nelze učinit, jako by se jednalo o kus pole. Vesmír, při nejmenším musí vzbuzovat neohraničený respekt a obdiv. Ať je jeden věřící, nebo nevěřící. Pro mne je vesmír taková nevyčerpaná studnice poznání. Nikdy jsem obor nestudoval, pouze pozoroval a četl sem tam, co se o vesmíru píše a mluví. Jsem bezesporu laik a jako laika nechť mě berou ti, kteří vědí o vesmíru mnohem víc než já. I téma, které předkádám není nové. Mnoho vzdělaných a dobře informovaných lidí se zabývá stejnou tématikou, ale jako laik, se snad více přiblízím k myšlení obyčejných lidí. Proto to píši.

Moje stálé otázky jsou, jak vesmír vznikl, kam až sahá, co je za ním, pokud není nekonečný. Je nekonečný, nebo není? My, jako lidstvo jsme se moc daleko v bádání vesmíru nedostali, abych to shrnul hned na začátku. Jsme více méně v kolébce vesmírného průzkumu. Všeobecně se tvrdí, že vesmír je nekonečný. I já věřím, že vesmír je nekonečný, ovšem jen asi proto, že mi to bylo řečeno kdysi ve škole a nikdo se to nesnažil vyvrátit, tak  proč tomu nevěřit? Napíši níže co si pod tím představuji, jak to vidím dnes. A abych to trošku zkomplikoval, tak existují mnohé studie, které nepotvrzují nekonečnost, nýbrž ji vyvrací. Jednou větou a jednoznačně řečeno, nikdo neví jak to vlastně je, ale podle posledních „výpočtů“, vesmír má být plochý, jako list papíru a tedy tím pádem prý nekonečný. A sice dokazují to tak, že když na nekonečný papír namalujete dvě přímky tak se nikdy nikde nesetkají. To je taková jednoduchá vysvětlivka. Kdekoliv jinde  se tak už nestane, na kouli se setkají, nebo na jiném tvaru, jako kužel, atd. Ale to nechci rozebírat. Na to aby jeden měl hlavu jako stodolu to vše pochopit.

Vesmír údajně vznikl a zdá se, že je to dokázané,  tím známým velkým třeskem. Ok, beru to, ale dosud nemohu najít dobré vysvětlení zda prostor v němž výbuch nastal už existoval, nebo jak se občas dočtu, vznikl současně s třeskem a jak se postupně vesmír rozpínal, rozpínal se i prostor, v němž se pak formulovaly hvězdy, planety a planetky a jiné díly a části kolosálního vesmíru. Nu ale rozpíná se kam? Kde prostor provotně nebyl, jak se tedy utvořil? Z ničeho? Jenže jak víme, z ničeho nic nevzniká a z ničeho nic nazaniká. Stvořil jej tedy skutečně bůh, když to samo od sebe nešlo?

Kdybych ale bral vážně „našeho“známého boha, tedy podle církve jediného stvořitele nebe i země, tak mě okamžitě zapne v hlavě pochybovačný mechanizmus. Pousmání nad naivitou milionů lidí, kteří se nechali nalákat do teorie, kterou nám vymyslela církev. A to ať katolická, tak muslimská i jiné. Ono to asi nebude tak, jak nám cpou do mozků tihle študovaní kněží. Bude to mnohem složitější. A stejně tak mnohem složitější, než se snaží dokázat naši vědci. Vyvrátit jednoznačně boha však nemohu, ale přijmout jej nemohu též a proto píši tyhle řadky, jež nic nezmění, ale snad vás pobaví.

Vraťme se na chvíli k velkému třesku. Aby vznikl velký třesk z ničeho, se zdá být pochybné,  nehledě na to, že když nebyl prostor, odkud se vzal? Prostor podle mne a to nemusí být vůbec pravda, musel existovat a v něm se pak mohl nastat velký třesk. Dá se to určitě lépe chápat. Pro mě je lepší verze taková, že náš vesmír, je součástí mnoha jiných vesmírů, starších vesmírů a takové „velké třesky“ mohou klidně probíhat  stále, v libovolných časových intervalech, jako že proč ne?  Ve starých vesmírech se najde materiál pro velký třesk a hlavně prostor pro jeho rozpínání. Jak hvězdy vznikají a zanikají v rozmezí miliard let, tak i vesmíry mohou vznikat a zanikat. To by se dalo nazvat trvalé udržování „života vesmírů“.  To je taková jediná jistota všude na světě a všude ve vesmíru. Nelze ji obejít. Zrodíš se, opotřebuješ se a zahyneš, abys udělal místo pro nové, nebo mladé životy. Jako je i život náš. Je v tom dokonce jakási logika. No jo, ale když budu štárat do problému hlouběji, musím se zákonitě zeptat: „Když více vesmírů, tak kdysi musel vzniknout ten úplně první, pak druhý a pak to už řekněme šlo automaticky. Jak vznikl ten první? A kde?“ A jsme zase v koncích.

Již zmíněná myšlenka, že vesmírů je mnoho a rovněž, že jeden navazuje na druhý je tak, či tak lepší verze, oproti jakési sobecké verzi o jednom vesmíru a jenom bohu. Co to však znamená mnoho vesmírů? Jak jsou propojené? Chci zde ale přerušit a podotknout, že tato teorie není moje, nýbrž je už docela známá a zabývají se s ní stovky vědců.

Já si představuji vesmíry, jako obrovský celek, který je, řekněme podobný supergigantické pneumatice. Je to kruh. Na čem ten kruh drží, kde visí, to je pro koně, ten má větší hlavu, já mám malou a s tou vystačím jen na něco.

Ale lze pozorovat docela pohodlně, že všechno se ve vesmíru formuluje do kruhů, nebo koulí, nic tam není hranatého, jako třeba krychle. Tedy podle této teorie i vesmír by měl být kulatý. Vše se v něm také pohybuje, nic nestojí na místě, kdy slovo „místo“ je docela směšný výraz, ale dejme tomu, že to vezneme v potaz. Pohyb je tak rychlý, že by jeden dostal závrať, kdyby měl tento pohyb fyzicky zaznamenat. Jen naše země se otáčí okolo vlastní osy rychlostí přes 1600 km za hodinu. Žádný Jet, nebo rychlé letadlo neletí tak rychle a cítí to někdo? Ne. Ani o tom nevíme. Žijeme tedy na kolotoči, kde podle vědců, přitažlivost zemská je dost silná na to, abychom neulétli do vesmíru.

Rotace země je pravidelná, tedy konstantní, že si podle ní řídíme i naše hodiny. Obíhání země okolo slunce je další úžasný jev. Tam dochází k rychlosti až šílené. Kdo to neví bude se divit, ale my, naše země, obíhá okolo slunce rychlostí 107.000km/hod. Sto sedum tisic km za hodinu? Je to rychlost pro nás nepředstavitelná. Ale dá se pochopit. Země musí stále spěchat, aby to stihla se dostat do stejného bodu za 365 dní. A při tom neuspěchat, stále stejnou rychlostí, bez náznaků zpomalení. Kdy se zpomalila nebo zrychlila, odnesli bychom to katastrofou. A my o tom opět ani nevíme. Jen sledujeme krásy jara, léta, podzimu a štve nás zima. To je vše. Není to nádhera? Není to samo o sobě zázrak? A já slovo zázrak nerad užívám, ale zde se hodí.

Zdá se totiž, že vše je pro nás nachystáno tak, abychom náš život milovali, abychom sebe milovali, abychom měli děti, abychom se jim věnovali, vychovávali, pak odešli do důchodu a nakonec, bohužel zemřeli. Přesto je život každého z nás jedna nádherná píseň. Není?

Kdo to pro nás nachystal, jak to vše vzniklo a proč to vzniklo? Odkud pocházejí léčivé rotliny, proč jsou léčivé? A co řeky? Proč je jich tolik a ještě se zdá, že jich není dost? Co ještě naše příroda skrývá k objevení? Nemůže to být přece všechno co jsme zatím našli. Co je ještě v útrobách naší zeme? To jsou otázky, kterými se budeme zabývat v dalších článcích po vyčerpání otázek o vesmíru. Snad vás to zaujme.

Budu pokračovat příště. Více úvah, více otázek, více zajímavostí.

Frank Krejčí