Že Švédsko vychází s pravdou ven mnohé zaskočilo

Našinec by bezmála věřil, že tahle šaškárna a hraní si na schovku je standartní metoda socilálního inženýrství a nezmění se. Mnoho se o Švédsku povídalo, mnoho se napsalo, ale noviny v Čechách mlčely jako hrob.

Samozřejmě nejvíce si hrála na mrtvého brouka Švédská media. Snad i proto se toho tolik nevědělo, tudíž se o tom nepsalo. Nebo vědělo, jen se kolektivně mlčelo. To spíš. A tak ať bylo, jak bylo, doba se pomaličky mění. Události na Silvestra v Kolíně na Rýnem rozhýbaly lavinu. A myslím, že lavina se zastavit nedá. Zmírnit asi jo. Když se jí nastaví překážky a že se o překázky pokusí lidé typu Žílková a Diensbier, Šabatová, pan kníže a mnozí jiní, ve mně nevyvolá překvapení. Vzdát se kluků temperamentních povah, dokonce se sklony k násilnostem není někdy lehké pro jistý typ žen.

Jenže nálepkovat se nepřestane. Tomu nevěřím. Je to taková nemoc. Byla a budou platit pravidla nesnášenlivosti, předsudků, osočování, napadání a zesměšňování protivníka a to jen proto, že „já teď mohu“. Mám za sebou mocnou státní podporu. Není tajemmstvím, že náš stát je na straně pro, tedy chce muslimy integrovat a slepě věří, že domácí „mužstvo“ zlomí a s migranty to vyhraje. Romy integrovat nějak nedokázali, tak jim dnes v novinách říkají „mladíci“. Zní to politicky naprosto korektně. Cigáni přece neexistují.

Konvička bude stále radikál a xenofob, i kdyby se toho ze Švédska dostalo do Čech stokrát víc, nakonec to budou jen pomluvy. Někteří lidé cítí, že si mohou dovolit nálepkovat a nic se nebude dít. Je to takové hnutí , které se hodně podobá dobám počátku našeho slavného socialismu. Kdo šel se státem, ten mohl. Mohl napadat, mohl osočovat, označovat, zrazovat, udávat. A dnes? Ten kdo jde se státem, může osočovat, označovat, zrazovat a udávat.

Dokonce nevinná písnička „Zůstaň mi domovem“ patří xenofobnímu a radikálnímu zpěvákovi, při tom si vzpomínám, že se Češi takto nechovali k písníčkám na příklad „Píseň o mé zemi“ od Karla Černocha.... strana a vláda ano. Lid však ne.

Za vrchy bez moří, leží má zem.
Svět o ní hoří, v dobrém i zlém.
Tam zvony vyzvání a lidem plane tvář,
když loď se naklání, jsme lidé, lidé,
mějme lidskou tvář.

Ano mějte lidskou tvář. Spojte se. Bojujte za svoji svobodu...to bylo téma roku 68. Ale dnes? Kdepak. Rozdělme se, pobijme se, ponižujme se, podpořme to, co není české, zaveďme nový systém, zbourejme staré vazby...zapomeňme na slovo vlast. Tak je to dnes. Bodejť by se líbily slova “zůstaň mi domovem”. Naše země není naše, patří všem. A Achmed je mnohem důležitější než Jirka.

A Černoch si to odskákal. Odstavili ho. A tak skoro odstavili Gotta za jeho píseň “Hej páni konšelé”. Jenže Gott byl fabrika na peníze, to Černoch nebyl, takže jemu to neprošlo. Otázka už jen zbývá zda tento novodobý “Černoch” zůstane u mikrofonu a jak dlouho?

A tak se ptám sám sebe, jak tohle dopadne?  V USA stejně jako v jiných zemích zavalených běženci se protestuje proti snahám vládní garnitury také, ale jinou cestou. Abych nezacházel do zbytečných podrobností, i Američané jsou zoufalí. Multikurturismus je ovládá jako ovládá Švédy. V jiné rovině, ale ovládá. Tak se lid v posledních měsících spojuje a staví do fronty za nového “mesiáše”. Za Donalda Trumpa. Ano, jenže mesiášem ho nikdo nenazývá, to zase ne. Ale stává se novou nadějí. Je to mluvka, ale v jeho slovech se odráží touha a přání celého národa. Možná ne celého, ale většiny. Zda svoji vizi dokáže převést do činů, nikdo neví. A proč asi má tak velkou podporu? Amerika má už po krk politické korektnosti a ten, kdo má odvahu nazvat věci pravými jmény, říká jen to, co by každý Američan rád vyslovil, ale bojí se. Proto mu lidé fandí. Bude to zajímavý boj o Bílý Dům.

Svět prochází epochou boje s mocnými. S těmi, co tahají za šňůrky dějin. A mezitím chudoba nabývá nekotrolovatelných rozměrů a bohatství zrovna tak, jen na opačném pólo. Svoboda vyznání je ve stejném problému. Začíná se věřit, že Allah má slovo všude, zatím co Bůh nikde.  Že právě tohle bude důležité pro blaho lidstva mne nikdy nenapadlo. Já žiju bez vyznání a necítím se méněcenný. Jsem sám sebou, vážím si života a lidí kolem mne a je to strašně jednoduché. Však pro většinu to tak neplatí. Musí někam patřit. Musí někoho oslavovat. A Allah pomali vítězí. Kdo tenhle boj vyhraje? Achmed nebo Jirka?

Frank Krejčí